Bolí tě hlava? A co když ti chce něco říct? Něco moc důležitého?
Dneska ráno, zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala ven na procházku, se obloha zatáhla a začalo pršet. Ale tak hezky pršet, spíš pokapávat. Většina lidí nemá déšť ráda, ale já ty bubnující kapky, co dopadají na zem, prostě miluju. Je to tak příjemný zvuk, že když se na chvíli zastavíte a zaposloucháte se do něj, naprosto vás ta melodie okouzlí a krásně vnitřně uklidní.
A tak jsem se rozhodla změnit plány, uvařit si do plecháčku horké mléko, sednout si do houpacího křesla a jen to tak vnímat. Hezky vnímat. A jak jsem tak seděla a poslouchala, vybavila se mi myšlenka, která zazněla během rozhovoru #rozhovorysnečekateli s Juditkou.
Bavili jsme se o tom, jestli má někdy den, že se ji ani nechce vstát z postele, že je toho třeba na ní moc, že nemá náladu… Říkala, že samozřejmě takové chvíle občas má. Asi jako každý. Ale že s tou situací, s tím stavem nebojuje, naopak ho přijme, protože i tyhle chvíle potřebují svůj prostor v našem životě, potřebují nám něco sdělit a my bychom proti tomu neměli bojovat, naopak se zaposlouchat, ještě víc do sebe, co nám třeba naše tělo chce skutečně říct.
Protože většině lidí, když přijde něco takového do života, okamžitě se chtějí zpátky nakopnout. Přitom zapomínají, že bojují vlastně sami se sebou. Zapomínají na to nejdůležitější, být sám k sobě laskavý, právě při těchto chvílích. Že se to stalo/děje asi z nějakého důvodu. Že nás chtějí jen na něco upozornit. A my bychom je měli přijmout a nebýt naštvaný, že přišly. Nebojovat. A jak řekla Juditka, pokud přijde smutek, tak ať to zní sebe divněji, jsem ráda, že přišel, že přišel právě teď, asi mi chce něco sdělit, a tak mu naslouchám, nebojuju proti němu. A právě když se tomu poddám, přijde pochopení, uvolnění a zase je všechno tak jak má být. Umět si užít i smutek, ve své skutečné podstatě, tady a teď, to je skutečné umění.
Měli byste něco vědět. Když jsem se ráno probrala, probudila jsem se se šílenou bolestí hlavy. Fakt šílenou. Spíš bych řekla s migrénou. Usnout s počítačem v ruce vážně není ten nejlepší způsob. A protože jsem toho na dnešní den měla hodně, bylo by logický, proti té bolesti bojovat. Vzít si prášky. Utlumit tu bolest a jít zase dál. Hlavně nějak fungovat. Zvlášť když začalo venku pršet, mohla jsem to brát jako to znamení, nikam nejít a sáhnout po tom prášku. Však co by se stalo?
Ale mě právě ten déšť a ta myšlenka z rozhovoru přivedla na to, že vzít si ten prášek by bylo to nejhorší, co bych mohla v danou chvíli udělat. Začala bych bojovat se svým tělem, místo toho, abych mu začala naslouchat, že mi chce něco říct. Že ta bolest mě nechce naštvat, vytočit, ale chce mě na něco upozornit. Hele děvče, zpomal trošku a buď na sebe víc laskavější, zvlášť ve chvíli, kdy nestíháš.
Jako by mi ta moje bolest hlavy říkala: Lidé možná vidí jeden příspěvek/článek na sociálních sítí, ale nevidí, co se za ním všechno skrývá. Že ta jedna věta se milionkrát přepisuje. Možná vidí jeden rozhovor, ale nevidí, kolik času zabere jeden jediný domluvit, připravit a vytvořit. Nevidí, že z deseti lidí tě poslali čtyři pěkně silně do háje a že to docela bolelo. Možná vidí krásně zabalený balíček a v něm knížku, ale nevidí, že jsi jich ten den zabalila dvacet, i když s velkou láskou, protože jsi za to hrozně ráda. Vidí, že možná děláš tohle a tamto, ale nevidí, že toho děláš víc, mnohem víc, než se zdá. A co spolu ani nesouvisí, ale tebe to i přes ty obtíže baví a vidíš v tom především smysl. Že ti z jiného projektu přišlo sedm lidí z deseti do práce a ty jsi dvě hodiny strávila na telefonu naháněním dalších, protože se musí dodržet termíny. Nevidí to. A možná to ani nevidíš ty. Usínáš s počítačem v ruce a s myšlenkami, že nestíháš a zlobíš se za to na sebe. I když možná ne nahlas.
Možná to nevidíš, ale cítíš. A já, tahle bolest hlavy ti teď říkám… buď k sobě laskavější. Je skvělý, že si každé ráno najdeš čas, vlastně dvě hodiny jen sama pro sebe, upřímně, kdybys to neudělala, už by ti asi dávno ze všeho hráblo. Je fakt skvělý, že jakmile přijde přítel domů, vypínáš nejen počítač, ale i telefon a věnuješ se mu. Je skvělý, že trávíš hodně čase s rodinou, s Alekouškem. Je dobře, že pořád víš, co je nejdůležitější. Ale… je špatné usínat s myšlenkami, že nestíháš, že musíš víc zabrat, a že se za to na sebe poslední dny zlobíš.
Je toho moc, je toho moc nového, ale ty to zvládneš, ty v tom zase zvládneš umět chodit. Jen si musíš zvyknout a lépe plánovat ten čas. Chce to čas. Uvidíš. Je normální, že teď nestíháš s tím vším co děláš. Ale hlavně prosím tě, fakt tě moc prosím, podívej se, kolik jsi toho udělala za ten jeden den, tak mi řekni, proč ty výčitky? Usínej už dneska s pocitem, že jsi toho udělala maximum a víc už toho nešlo a přijmi to jako fakt. Buď už na sebe sakřiš laskavější. Ještě mnohem víc, vždyť ty si to zasloužíš. Jako každý úplně normální člověk, jen na to taky občas zapomíná. Ale pamatuj si, jestli to neuděláš, jestli k sobě nezačneš být laskavější… já zase přijdu! Rozumíš? Pěkně potrápím tu tvoji hlavu, že pak už ani žádnej prášek nezabere…
A přesně ve chvíli, kdy jsem tu bolest poslouchala, spíš ji konečně začala naslouchat a nebrala jsem ji jako nepřítele, ale právě přítele, co mi chce něco sdělit… jako by začala odcházet. Bez prášku podotýkám.
Šla jsem pak do koupelny a napustila si plnou vanu s pořádnou kupou pěny. Miluju to! A pěkně dlouho se v ní rochnila ? A když jsem vyšla, svítilo zase sluníčko a já se šla projít. Po té bolesti hlavy, ani památky. No a jen co jsem přišla domů, usnula jsem asi na dvacet minut… Tak dobře na hodinu :D Probrala jsem se, zase plná síly. A co na to bylo nejlepší… bez výčitek :) Moje tělo chtělo odpočinek, tak jsem mu ho s radostí dopřála :) A už se těším na večer, až budu usínat, pěkně s láskou usínat, ne s počítačem v ruce.
Moji milí čtenáři, možná vážně všechno, co nám přijde do cesty, i „hloupá“ bolest hlavy, se neděje jen tak a my bychom proti ní neměli bojovat. A už vůbec ne prášky, abychom ji utlumili. Ale naopak se do ní zaposlouchat. Naslouchat ji. Že je tady asi z nějakého důvodu. Že nám chce asi něco říct. Je potřeba ji přijmout a pochopit ji. A hlavně, hlavně být na sebe laskavý. To je důležitý. Tak moc důležitý.
S láskou Elen ♥