Není stres jako stres! Jakému se snažím mermomocí vyvarovat?
Posledních pár let se snažím vyvarovat stresu. Jednomu stresu. Pro někoho bláhový, že něco takového snad ani nejde. Že stres do našeho života zkrátka patří. A že se mu nejde stoprocentně vyvarovat…Ale pravdou je, že to jde. On totiž není stres jako stres.
Osobně rozlišuju mezi třemi typy stresů a to nakopávacím, nezbytně nutným a naprosto zbytečným. A právě tomu zbytečnému se snažím vyvarovat, jak jen to jde. A zjistila jsem ještě něco, velkou roli v tom také hraje prostředí, ve kterém žijeme. Protože se těžko odolává stresu, když ho kolem vás mají všichni na rozdávání.
Klidné prostředí
„Život na vesnici člověka změní.“ Tyhle slova mi opakoval dědeček tak často, že bych to nespočítala. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela a spíš si ani nedovedla představit, že by mělo jiné místo, respektive vesnice, na člověka takový vliv. Jenže má. Ale to lze pochopit jen po přestěhování :)
Život na vesnici vás změní… zklidní. Zklidní jak vaši mysl, tak způsob života. Najednou nemáte potřebu se pořád za něčím hnát. Nepotřebujete každý týden nové oblečení. A ani ten nejnovější telefon… jen tak si užíváte přítomnost a jste šťastní. A to je neskutečně silný. Cítíte se skvěle a vnitřně najednou strašně klidní a silní.
Od svých dvaceti do dvacetitří/čtyř jsem kvůli práci žila všude možně od Budějic po Ostravu po …, vždy ve velkým městě. Když jsem pak potřebovala změnu a především klid, rozhodnutí bylo jasný, přestěhuju se na vesnici. Moje okolí si hodně klepalo na čelo, ale o tom třeba příště :). Asi si mě tam ani nedovedli představit :D Pro mě to v tu chvíli byla jediná správná volba. Prostě jsem to tak cítila.
Doteď si pamatuju ten první týden. Bylo to neskutečný! Po strašně dlouhý době jsem skutečně spala celou noc až do rána a ani jednou se neprobudila. Ten čerstvý vzduch a procházky na něm, mi byli jak balzám na duši. A po pár dnech se něco stalo. Změnilo. Začala jsem v sobě cítit neskutečný klid, takový vnitřní klid, který mi před tím dlouho chyběl. Najednou jsem pochopila, že šťastná můžu být jen tak, ne až dosáhnu tohodle či tamtoho cíle, až si koupím ty nové boty. Strašně se mi pak tímhle poznáním změnil život. Přestala jsem se za vším honit a začala jsem si mnohem víc užívat přítomnost a vlastně i život.
Ale tohle podle mě nikdy nejde skutečně zažít ve městě, když kolem vás všichni spěchají, za něčím se honí, mají stále nové věci…prostě se jim/tomu poddáte taky. Z vlastní zkušenosti vím, že opravdový klid člověk nikdy nemůže najít ve městě, zvládnout ten tlak je prostě až moc těžký. A já se do toho klidu naprosto zamilovala.
Proto bych už nikdy nevyměnila život na vesnici. I když jsme se před časem kvůli přítelově hokeji potřebovali přestěhovat, volba byla jasná, jen žádné velké město. Tak teď žijem na okraji pidi městečka, já mu spíš říkám větší vesnice, protože tady se zastavil čas a je tu neskutečný klid. A když jdete po ulici a máte štěstí a někoho vůbec potkáte :D Lidi se na vás usmívají :) Nikam nespěchají a v ruce nikdy nevidím nikoho s telefonem.
Okna a terasu mám do obří zahrady a hned za vilou je pole, kam se chodím každé ráno projít. Ale jestli něco vím, tak to, že se stejně zase jednou na tu vesnici vrátím. Na tu pravou, českou malou vesničku, ty jsou totiž nejlepší. No a pokud se z nějakého důvodu nemůžete odstěhovat do klidnějšího prostředí, zkuste se aspoň každé ráno projít do přírody bez telefonu. I tohle je první krok ke zklidnění mysli a získání vnitřního klidu. No a pokud máte kolem sebe klidné prostředí, teď tedy k těm třem stresům.
Nakopávací stres
Nakopávací nebo taky hezký stres, tak ten mám pokaždý když mám třeba dělat s někým rozhovor, mám někde přednášet, nebo pracuju na novým projektu a chci aby bylo všechno “perfektní”. Měla jsem ho i když jsem poprvé vypustila knížku do světa. Tohle je hezký stres, protože při něm cítím propojení s adrenalinem. Jo chce se mi zvracet, je mi na omdlení, klepu se a myslím, že to nedám…ale přesto všechno mě to žene dál, protože se vlastně těším! A tenhle stresík je jen ukazatelem toho, jak moc mi na to vlastně záleží. A nutí mě to dát ze sebe to nejlepší.
Takže pokud taky zažíváte občas tenhle hezký stres, myslím, že to není vůbec na škodu a je fajn si ho i hýčkat, pomáhá nám totiž dát ze sebe to nejlepší a ukazuje nám, jak moc nám na to všem vlastně záleží.
Pak je tu nutný stres
Nutný stres je vlastně takový nutný zlo. Zkrátka v našem životě bude, musí být, abychom se posunuli dál. Za mě nutný stres je, když jsem třeba kvůli novému projektu musela chodit po hygieně, stavebním úřadu, živnosťáku a nevím, kde ještě a hledala odpovědi na moje otázky a nikdo mi je prostě nedokázal srozumitelně vysvětlit, jen si mě přehazovali jako horký brambor… Booože, v těchto chvílích ve mně všechno vře a mám silnou chuť se vším praštit, ale neudělám to. Vím, že tohle je zkrátka nutný stres, který je zapotřebí, pokud to chci dát všechno do kupy.
Nutný stres je občas fakt očistec, ale přesto všechno když máme pořád na mysli, proč vlastně tenhle stres dobrovolně podstupujeme, že vidíme, co z toho vlastně má vzniknout, dává nám tahle naše myšlenka sílu jít dál… Až to nakonec zvládneme a ještě víc jsme z týhle zkušenosti posilnění. Však co nás nezabije, to nás posílí, ne :)
No a pak tu máme zbytečný stres.
A jak z názvu vypovídá, podle mě je tenhle stres naprosto zbytečný, a právě tomuhle stresu se snažím vyvarovat. Vlastně se mu už několik let úspěšně vyvarovávám. A jak to poznám, že tenhle stres přichází? Nebo spíš jaké příznaky mi ukazují, že je načase zakročit a rychle se ho zbavit? Mám pocit, že je něco ve mně nepříjemně sevřeného. Vnitřně se klepu. Mám pocit, že ať dělám, co dělám nestíhám. A i když stíhám, toho pocitu se nemůžu zbavit. A když přece jen něco udělám, čekám kritiku. Jsem hozně unavená. A vlastně i podrážděná. Cítím se jak tělo bez duše. A mám afty. Já vážně, když mám pocit, že je toho na mě až moc, že vnitřně každou chvíli bouchnu, bouchnou mi v puse aspoň afty, aby to mělo nějaký ventil? Nevím. Je to jako uvíznout v pasti, ze které nemůžu ven.
No a právě tomuhle stresu se snažím vyhýbat a jakmile vidím, že by to tam mohlo směřovat, opouštím loď. A proč? Protože vím, že tenhle stres mě ubíjí, nedělá šťastnou mě a ani moje tělo. A ať to zní sebesobečtěji, já mám prostě svoje tělo ráda a nechci mu takhle vědomě ubližovat. Vždyť právě tělo nám nejlíp napoví, jestli jdeme tím svým životem správně. Tak proč dělat, že ho neslyšíme?
Takže až třeba i vás příště zachvátí stres, poslouchejte svoje tělo. Naslouchejte mu. Je ten stres svým způsobem příjemným, protože při něm cítíte adrenalin? Nebo nezbytný, pro vás posun dál? Anebo vás vnitřně ubíjí? Pokud vás ubíjí, proč tomu stresu zkrátka neříct a dost. A odejít z té práce, toho vztahu, či z té spolupráce, která vám nedělá radost, ale spíš starost. Ale to nejde? Nedávno jsem slyšela pěknou myšlenku: Pokud má váš problém řešení, které vyřešíte vaší akcí, pak nemáte žádný problém. Važme si sebe, svého času i svého těla. Neubližujme si/mu. Nenechávejte rozhodnutí na zítra, protože už zítra by mohlo být příliš pozdě. A klidně buďme sobci, sobci, kteří chtějí být prostě jen šťastní.
S láskou Elena ♥