Dva dny plné zážitků a emocí

Ještě dneska ráno jsem přemýšlela, jak vám popíšu včerejšek, kdy jsme bořili hranice toho, co je a není možné. Že všechno je to o správném dechu, koncentraci a energii. A mě samotnou vážně překvapilo, že kde byl strach, vážně to moc nešlo a nebylo to bezpečné, ale když jste věřili, koncentrovali se dechem, vnímali energii a byli do toho zapálení, až pohlcení, že jiná možnost není, najednou mi nedělal problém i zlomit ostrý hrot šípu krkem :D Naprosto neskutečný jako spousta jiných zážitků ten večer :)

A přišlo tam i neskutečně silné uvědomění, o tom, co jsem si třeba myslela, ale netušila, že je to silnější než já. A aniž bych si to uvědomovala, dělám to instinktivně. Bylo to o pomoci druhým. Jeden z účastníků měl něco udělat (vlastně úplnou „hloupost”, nic nebezpečného) a já ho v tom měla podpořit, ale v určitý okamžik, ne já, ale něco ve mně cuklo. Přitom mi to mohlo být jedno, toho člověka jsem de facto neznala, měla jsem se držet instrukcí, ale to něco úplně v daný moment křičelo, že nesmím dopustit, aby se to stalo, že ho musím zachránit/ochránit/pomoct.

Bylo to pro mě nejdřív hrozně zvláštní a divný… Já si vážně nejdřív říkala, ježiš já pokazila úplně tu pointu, ale dostala jsem krásnou odpověď: Záleží Ti na druhých víc než sobě samé… a to není špatně, to je spíš dar. Zvlášť pro tu práci, kterou děláš.

Ve chvíli, kdy stavíme zájmy ostatních před ty své, o ty naše bude v konečném důsledku vždycky postaráno, celý vesmír se o to postará.

A i když jsme se pak vraceli k půlnoci domů a já se šílenou bolestí hlavy/bylo mi na omdlení a zvracení, protože jsem jako hypoglykemik zapomněla pravidelně jíst, (samozřejmě během akce mě nic nebylo, to až pak jsem si na to vzpomněla :D) tak jsem pak ale usínala s neskutečně hřejivým pocitem, že už to vlastně chápu, proč mě tak baví psát, proč vznikla knížka, proč dělám rozhovory s nečekateli, kde beru tu motivaci… já vám zkrátka skrz těch pár řádku chci skutečně pomoct.

A další věc, co mě naprosto pak ráno překvapila, byla, když jsem otevřela email a myslela si, že se někde stala chyba a eshop se zbláznil. Buď jste to tak cítili, nebo nechápu, jak si vysvětlit ten neskutečný počet objednávek za jeden den knížek a plecháčků. Děkuju!

Ale ještě nekončím. Dneska si pro mě život přichystal další zážitkovou přednášku. Je pro mě často záhadou, že ho to tak baví, trénovat moje emoce a prožitky… Když jsem se rozhodla, že budu vážně pravidelně přidávat články a posty, říkala jsem si, že k vám budu upřímná, že budu psát vždy tak, jak to cítím a co třeba prožívám a vážně každý den, i když to nebude nejrůžovější. A stejně tak se snažím dělat i rozhovory s nečekateli, nechci ukazovat všechno jen růžové, chci tam ukazovat ty momenty, o kterých se normálně moc nemluví, bolí a to z toho důvodu, že právě tyhle momenty jsou přece nejsilnější a mohou druhé inspirovat. A dle vašich reakcí tomu tak skutečně je.

Ráno jsem jela na schůzku a po ní mě čekalo setkání a další transformace. Jsou takový tři věci, které mě vadí/štvou/mrzí a dost i bolí. A to je, když má člověk předsudky, a háže druhé do jednoho pytle, aniž by věděl, jak to třeba doopravdy je. Když místo toho, aby člověk řešil věci přímo s tím, koho se to týká, je vlastně před tím ještě několik lidí. A on nemluví v obrazech, ale konkrétně o člověku a jeho problému. A poslední je, že i já se vám snažím skrz články pomoct, inspirovat, něco předat, ale nikdy bych si nedovolila vám přesně říct, co byste se svým životem měli udělat. Vždyť já přece nevím, jak vy to přesně cítíte, co jste všechno zažili a na základě toho v sobě nosíte.

Já vám můžu říct, že miluju horké našlehané mléko s karamelem, někdo si to na základě toho může zkusit udělat a taky se do toho zamiluje, anebo taky ne, ale určitě vám neřeknu, musíte ho pít každý večer, jen na základě toho, že mě chutná a já to tak dělám.

Když mají cizí lidé vůči mně předsudky, baví se o mně ne v dobrým za zády nebo mají rady, jak bych měla žít, aniž bych se je prosila… je mi to vážně jedno. Pokud oni mají nějaký problém se mnou, spíš je to jen jejich problém, ne můj a tohle jde naprosto mimo mě. Ale jednu slabinu v tomhle mám a to, když se tohle objeví u těch, na kterých mi záleží. To mě vážně štve/mrzí a dost bolí.

Štve mě, že místo toho, aby řešili věci se mnou přímo, do toho zatahují ostatní a ještě mi to pak řeknou. Mrzí mě, že aniž by věděli, kde je pravda, nebo co se skutečně stalo, hážou to do jednoho pytle. I když třeba jen na začátku a na základě nějakých obav či strachu. A dost mě bolí, že aniž bych se jich prosila o radu, dávají mi je, anebo se ptají, co a jak budu dělat, i když to vlastně ani sama nevím… A já ani nevím, proč bych jim vlastně měla odpovídat.

Zapomínají na to nejdůležitější, že tohle JE MŮJ ŽIVOT. Možná se jim moje rozhodnutí nezdají správné, možná ani nejsou, ale já nepotřebuju, aby je pochopili… oni totiž zapomínají na to nejdůležitější, na to, co cítím při těch rozhodnutích. A jak jsem nedávnou psala, možná v životě nedostaneme to, co chceme, ale to co potřebujeme. Myslím si, že stejné je to i s rozhodnutími, možná někdy neuděláme nejlepší rozhodnutí, nebo se to tak druhým může zdát, ale děláme je tak, protože to tak cítíme, a možná se máme někam posunout, někam vyrůst a všechno pochopíme to až časem.

Možná teď přemýšlíte, co se asi mohlo stát a s kým jsem co řešila, ale… to není důležité. A myslím si, že byste na to vůbec, ale vůbec nepřišli. Mně by asi tahle věc, kdybych to četla, nenapadla. A pak, jak už jsem psala, nemám ráda a sama to nikdy nedělám, že se o konkrétních lidech a jejich problémech bavím „nahlas“. To si prostě lidi mají vyřešit sami se sebou. Mně jde jen o to, že kdykoli budete mít pocit, že vám někdo mluví do života nebo naopak budete mít potřebu vy mluvit jemu, zkuste myslet na to, že každá mince má dvě strany a člověk má city. A je to jeho život, ne váš. A i když to můžete myslet dobře a i se to pak snažíte vysvětlit, toho druhého to prostě může dost bolet a bude potřebovat nějaký ten oddechový čas. Aspoň na chvíli. 

No ale, ať nekončím nějak smutně… však mě znáte :) Těhle pár řádek píšu dneska vážně dlouho a přitom dodělávám objednávky, pročítám emailu a zprávy na ig a musím říct… těch zpráv se za dva dny dost nakupilo a je to nádhera…to co mi píšete a já to nechápu a děkuju :) Dáváte mi tím neskutečnou sílu a energii, zvlášť při dnech jako je tento a mně pak dochází, že ať je ten den jakkoli náročný… má to smysl ♥

S láskou Elen ♥
(jen mi je záhadou, proč ten text vypadá, jak vypadá, ale stejně jde o obsah :) )