Někdy nedostaneme to, co si přejeme, ale to co potřebujeme

Občas v životě přemýšlím nad jednou otázkou… Můžeme vážně, my sami, ten náš život ovlivnit? Máme ho plně ve svých rukou? Anebo je všechno už pevně dané? Náš osud… A nic změnit nemůžeme?

Jakožto vášnivý čtenář nejedné motivační knížky, mi nejde uvěřit, anebo se mi spíš ani nechce uvěřit, že už je to všechno dané… Že už je všechno pevně dané. Vždyť život mě nejednou přesvědčil, že když jsem se pro něco ze dne na den rozhodla a naplno využila zákon přitažlivosti, všechno bylo přesně tak, jak jsem chtěla…

Jenže… pak tu jsou ty chvíle, kdy stojíte před rozhodnutím a jako byste věděli, jak to dopadne… Dobře či špatně. Jako by vám to něco uvnitř říkalo. Máte pocit, jako by se to snad i stalo/stane…  Tak kde se ten pocit bere? Odkud přichází?

Někdy se zruší setkání a naplánuje se na jiný den. V ten den se stane něco, že vám pak dojde, že líp to vlastně ani vyjít nemohlo, protože jste se setkali v tu správnou chvíli, v ten správný čas… Jako by to nebyla náhoda. Ale všechno se stalo v ten správný čas a úplně do sebe zapadalo. Jako by ta cesta už byla předem daná. Což když to tak opravdu je?

Nevím, jestli na tuhle otázku někdy dostanu odpověď…Kde je vlastně pravda…  Ale důvod, proč vám to tady teď píšu je, že dnes proběhl další z rozhovorů. Dneska jsem se vážně netěšila. Dokonce jsem ho chtěla zrušit… Ne, že bych se netěšila na hosta, opak byl pravdou. Ale to, co událo ten večer před tím, mi nějak vzalo všechnu sílu a mně běželo hlavou, že si vážně nejsem jistá, pro to spojit se, být profesionální a neřešit to, co se řešilo v mojí hlavě. A tak jsem otevřela email… že napíšu, že to prostě musím zrušit, a že se omlouvám.

Vždyť host sám mi to tři týdny nazpátek zrušil. Náš pevně daný termín… Takže jsem si říkala, že to pochopí. Otevřela jsem poštu, jenže tam už byl email od mého hosta. Přečetla jsem si ho. O čem byl celý email, není důležité, ale důležitá byla to poslední věta: „A nemusíme jít otázku po otázce… nechme rozhovor plynout a třeba sami přijdeme na otázku, která potřebuje odpověď a druhé inspiruje a dovede k uvědomění.“

Přišlo mi, jako by to ten host nepsal náhodou, ale psal přímo mě. Ale proč? Proč to vlastně napsal, když chtěl ještě tři týdny nazpátek připravené otázky, a těch se chtěl pevně držet? Proč nenapsal jen, zítra se budu těšit? Možná ten rozhovor neproběhl tři týdny nazpátek, protože měl proběhnout dnes. Možná ne já, ale osud věděl, co se stane, a tak to naplánoval… skvěle to naplánoval. Možná je to všechno už pevně dané.

A tak jsem nic nenapsala a šla se upravit na brzký ranní rozhovor. Spojili jsme se a já se ptala. Nebyl to rozhovor, jako ty předešlé, bylo to spíš povídání. Na otázky, které se na mém papíře ani neobjevili, zato se objevili v moji hlavě. Zaznělo tolik vět, odpovědí, co jsem potřebovala slyšet… že jsem to místy ani nepobírala. Bylo tam tolik uvědomění, že bych tu teď mohla psát do půlnoci… ale… dvě odpovědi mojí hlavou znějí do teď. Tu jedno vám teď prozradím… ptala jsem se proč… Proč přes všechny knihy, pozitivní myšlení a třeba i nástěnky vizí se stane něco, co by nás ani ve snu nenapadlo, díky tomu se nám úplně v základech otřese zem pod nohami a vrátí nás to úplně na začátek. Asi na nový začátek, na který ale vůbec nechceme. K čemu je tedy zákon přitažlivosti, když některé věci neovlivníme, aniž bychom se na hlavu postavili….

Můj host odpověděl: „Některé věci se dějí ne proto, že si je přejeme, i když z celého srdce, možná si asi nepřipustíme jedinou myšlenku, že by to mohlo být jinak, ale dějí se proto, že je potřebujeme. My sami je potřebujeme prožít, protože nás mají něco naučit. Potřebujeme je, abychom mohli vyrůst. Potřebujeme je, protože nic jiného nás to nenaučí. Proto se dějí. Možná to nepochopíme teď, ani za týden, možná ani za rok, možná to pochopíte až za deset let, pak jako jednu krásnou skládačku, která do sebe skvěle zapadá. A víte, jak ji pochopíte nejlíp a nejdřív… když ji přijmete, když proti ní nebojujete, když se nebudete chtít držet zuby nehty toho, co je teď, i když to bude bolet. Když ji přijmete jako něco, co vám pomůže vyrůst.“

Pořád mi to zní v hlavě… věci se dějí, ne proto, že si je přejeme, ale proto, že je potřebujeme. Potřebujeme pro svůj růst.

Původně jsem tyhle řádky ani nechtěla psát.. Pak jsem si ale řekla, že by je mohl někdo potřebovat… slyšet… tak jako jsem je potřebovala slyšet dnes ráno já. Je to totiž krásné si uvědomit, že ať je ten náš život naplánovaný nebo ne, tak tak či tak, zcela určitě pro nás chce to nejlepší. A to člověku zase dává tak trochu naději. To mimochodem píšu i v knížce Co mě naučil Mňaukísek. ♥

S láskou Elen ♥