Posloucháte svoje tělo a nebo si raději dáte “kafe”?

Mám doma knížečku. Strašně krásnou a strašně starou. Je z dob první republiky. Naprosto mě fascinuje nejen tím zpracováním, tím kolik toho zažila (zkrátka věc s příběhem a to je moje) ale těmi radami, co vážně fungují. Je to knížka Domácí lékařka. Hrozně ráda si v ní listuju, vždycky na mě z ní dýchne takový klid a čas od času jsou chvíle, kdy si vždy vzpomenu především na jednu stránku věnovanou kávě a našemu tělu.

Že hlavní myšlenka dání si kávy je především o tom prožitku, že si ji má člověk vychutnat, sám nebo s těmi, na kterých mu záleží. V klidu si vychutnat každý její doušek. Ten okamžik. Vnímat plně její chuť a vůni. Ne si ji dát ve spěchu, a proto, aby nás probrala, kdy se cítíme unavený. A tady se autorka vážně dopálí a dodá, že na tohle přišli ti měšťáci, pro kterých je 24 hodin málo a pořád se někam ženou (no na to, že je ta knížka stará tolik let, je to asi pořád všude stejné :D) a v závěru dodává, že naše tělo nejlíp ví, co je pro něj to pravé, že si vždy dokáže říct, co potřebuje, a tak místo daní si káva jako prostředku, abychom vydrželi, si máme jít prostě jen lehnout… usnout…

Mně ta věta/myšlenka úplně fascinuje – Jsi unavený? Tak jdi spát, proč si dáváš kafe? Tohle ví snad každé malé dítě, Alekoušek by mi tady určitě dal zapravdu, proč na to ale my, dospělí, tak často zapomínáme? Na to, co naše tělo skutečně potřebuje?

Já chápu, že někdy jít spát úplně nemůžeme, ale mě se i touhle větou změnilo vnímání kávy, a ten důvod proč si ji dávám. Dřív mi nevadilo dát si za den klidně šest káv, a hlavně ve chvílích, kdy jsem už nemohla, kdy jsem byla unavená, když jsem se za něčím honila… Teď si dávám kávu hlavně pro ten prožitek, pro to vychutnání si a je to úplně něco jiného. A právě dneska na mě o půl šesté šel ten spánek spravedlivých (nevím, proč se tomu tak říká, ale víte, co myslím) měla jsem ještě nějakou práci, ale nehořelo to, šlo spíš o ten pocit, že bych to „měla“ udělat, a tak jsem přemýšlela, jestli si nedám kafe, a přesně v tu chvíli jsem si vzpomněla na ty řádky – káva má být o prožitku a naše tělo nejvíc ví, co potřebuje… A tak jsem si lehla a probudila se před půl hodinou. :) Cítím se teď nejen odpočatě, ale úplně plná sil a mnohem víc, se mi chce do té práce, co tak nehořela.

Naše tělo skutečně nejlíp ví, co je pro něho nejlepší a myslím si, že pokud je to aspoň trochu možné, měli bychom ho poslechnout :) A nevím jak vy, ale já spánek přes den naprosto miluju :)

S láskou Elen ♥