Život je jako kousek dortu v kavárně, nikdy nevíš, co skvělého na tebe čeká

Před pár měsíci se u nás otevřela kavárna. Neskutečně nádherná. Navíc strašně příjemný lidi, co se o ni/nás co tam přijdeme starají. No a ty domácí dorty? Bože! Lepší jsem v životě neměla. No a právě ty dorty mi připomněli větu z Foresta Gumpa: Život je jako bonboniéra (v tomhle případě kousek dortu :)), nikdy nevíš, co ochutnáš.  

Na to, že kolem mají všechny kavárny/restaurace většinou prázdný stoly i židle, tady si často bez rezervace ani nesednete. A na to, že vysedávání po kavárnách moc nemusím, tady mě to baví. Je to jiný. Přijdu si tady jako doma. A navíc, co je nejdůležitější, pokud jste četli moji knížku, chápete proč :D V nabídne mají výbornej mléčnej koktejl! A proto tam aspoň jednou týdně s Honzíkem zavítáme.

Pamatuju si, jak jsem tam byla poprvé a objednala si kousek dortu, který se na mě “smál” už při příchodu. Ochutnala jsem a… boooože! Myslela jsem, že lepší jsem snad v životě nejedla. To těsto bylo tak nadýchaný, měkoučký a ten krém? Úplná slast. Musela jsem si dát ještě jeden, jak to bylo dokonalý. I když s tím mléčným koktejlem jsem měla pocit, že mě bude muset někdo odvalit domů. Ale nedalo se nic dělat.

Uběhlo pár dnů a my zase zavítali do kavárny. Cestou už jsem se nemohla dočkat, až ten dort zase ochutnám. Jenže jsme tam přišli a nebyl tam. Pokaždé se totiž nabídka mění a obměňuje. Občas se vrátí zase nějaký ten kousek co byl, ale kdy to bude, to nikdo neví. Je to sice skvělý tah od majitelů, že na vás pokaždé čeká něco jiného a dává vám to důvod se vrátit a zase něco nového ochutnat… Jenomže tamten dort byl fakt famózní, tak proč to měnit, když to už to lepší být nemůže??

Ach joooo, proč není, já se na něj tak těšila, prolítlo mi hlavou. A tak když přišla servírka a já se zeptala, jestli fakt někde pod pultem nemají ten z minula, usmála se a řekla, že ne, ale že ať zkusím jiný, že jsou všechny moc dobrý. Všechny moc dobrý? Hmmm, ale já nechci jen dobrý kus dortu, já chci ten vynikající z minula. No… to samozřejmě proběhlo jen v mojí hlavě, a tak protože jsem měla chuť, přece jen jsem se rozhodla, že nějaký ochutnám. A tak jsem si objednala ten s pistáciemi. 

Po chvilce mýmu mléčnému společníkovi už dělal společnost zelinkavý dortík. Ukrojila jsem si kousek, ale žádné velké očekávání jsem neměla. Copak jde srovnat něco s tím minulým? Perfektním? A tak jsem ho jen tak ochutnala. No boooože! Ten byl snad ještě lepší než tamten! To přece není možný! Ještě předtím jsem si myslela, že ničím lepším už mě nepřekvapí, ale mýlila jsem se. A vlastně se mýlím pokaždý, když tam jdu. Pokaždé mají něco jiného a pokaždé to trumfne ty předchozí a nebo se jim aspoň vyrovná. A pak mi došlo, že je to jako v životě.

Ještě v listopadu můj život vypadal perfektně. Byl jak ten první dort a  já myslela, že to lepší být už nemůže. Měla jsem tolik klientů na školení o prodeji, nebo spíš jak ze svých produktů udělat love brand, že jsem už další ani nemohla přibírat, protože by to bylo na úkor mýho volnýho času a času pro nejbližší a ten si prostě drze/sobecky syslím jen pro sebe a pro ně. Protože až jednou zestárnu nechci přemýšlet nad tím, kolik času jsem věnovala práci, i když mě bavila, ale kolik času jsem věnovala třeba Alekouškovi a viděla jeho první kroky/slova/namalovaný obrázky. To je pro mě mnohem důležitější. A sem tam jsem psala o prodeji či pozitivním myšlení do různým magazínů. Měla jsem pocit, že to nemůže být lepší…

Pak jsem si ale konečně uvědomila větu, kterou by si měl uvědomit snad úplně každý.

Pak se to všechno ale ze dne na den změnilo… Přišla jsem o někoho, na kom mi hodně záleželo a po dlouhý době, kdy jsem jela jak na autopilota, a tak nějak mi bylo všechno jedno, mi snad konečně v životě došla věta, která by měla dojít každému: “A co když tady už zítra nebudeme? Proč tolik věcí odkládám na zítra, místo, abych to aspoň zkusila.”

Proč když je mým velkým snem být spisovatelkou a napsat knížku, která by druhé inspirovala a dodala odvahu… Proč to prostě nezkusím? Proč ji sama nevydám? Na co čekám? Na další zítřek?

Proč nemám to ubytování ve shabby chic stylu bez televize a internetu na další pronajímání v krásné přírodě, kde by si lidé mohli konečně odpočinout od každodenního stresu? No proč?

Proč neuspořádám tu velkou vánoční výstavu, kde by lidi mohli konečně vypnout a užít si kouzlo Vánoc? Proč ji dělat jen malou?

Proč nenapíšu těm velkým magazínům o spolupráci? Proč to aspoň nezkusím?

Proč ještě nedělám rozhovory podle sebe tak, které by byli pro ostatní inspirací? Na co čekám?

Proč školím jen ostatní o prodeji, což je sice moje velká vášeň, ale je to jen část mě?

A proč odkládám i ty malé drobné věci? Sakra proč mám v lednici tu láhev šampaňského, připravenou na nějakou velkou událost? Proč ten krásný kabát nenosím? Aby se nezničil? Proč se nemaluju těma líčidli ze Sephory? Na co si je šetřím??

Těch otazníků kolem mě jako by visela celá řada. A já si vlastně řekla, že ani nevím na co vlastně čekám a tak to prostě udělám… A první věc co byla, tak jsem šla a otevřela si s přítelem lahev šampaňského v úterý odpoledne. Protože proč si ji schovávat na zítra, když zítřek přece nemusí ani přijít. Není lepší si ji otevřít jen tak pro dnešek. Za to že tu vůbec jsme? Že žijeme? Jen tak si užít pěkný den i když je třeba úterý?

Běžme do tý lednice a otevřme si to šampaňské, které si šetříme “na zítra”

A pak to šlo jak lavina :) Ani ne za dva měsíce jsem uspořádala velkou vánoční výstavu, napsala a vydala úplně novou knížku, získala objekt na další pronajímání, začala psát do velkým magazínů a setkala se s neskutečně úžasnými lidmi a spousta spousta dalšího… Můj život jako by se začal ubírat jiným, mnohem lepším směrem.

A najednou mi to došlo. Přišlo mi to jako tenkrát v tý kavárně. Ještě v listopadu jsem myslela, že můj život je jako ten první skvělý kousek dortu, že už to lepší být nemůže… Pak mi ale život dal další ochutnávku a já zjistila, že to může být ještě lepší. A třeba… třeba za chvíli zjistím, že to může být ještě lepší :) Že na mě čeká ještě mnohem lepší dort, co si teď třeba ani nedovedu představit :) 

Ale nemyslete si, jasný že tam byly i pěkný faily, pořádný držkopády a myšlenky, že toho už je prostě na jednoho člověka moc (jo myslím ty problémy), ale to k tomu prostě patří :D A bude patřit dál. Nikdy nečekejte že všechno bude jen procházka růžovou zahradou, občas to pěkně bolí. Ale to kam nás to pak dostane… je prostě neskutečný :) A já myslím, že tak je to správně, aspoň se toho hodně naučíme, často i o sobě :)

Ale nic z toho by se nestalo, kdyby pořád čekala… čekala na zítřek. A co ty, můj milý čtenáři? Nečekáš taky na zítřek? Neodkládáš taky sny, ale i drobnosti na zítra? Jestli jo, tak na co ale čekáš? Já vím, že je to občas těžký, a že máš strach (všichni ho máme!!!), ale ten pocit pak… já to snad ani nedokážu popsat, je to prostě neskutečný :)

Chtěla bych, abyste to taky zažili… Chtěla bych, abyste ochutnali ještě “lepší dorty”, než které jíte třeba teď, protože tam na vás určitě čekají :) A pokud vám někdo zrovna teď donesl připálený pekáč, chtěla bych, abyste uvěřili, že se za chvíli určitě upeče nový :) Proto jsem napsala knížku, věřím, že vám přesně v tomhle pomůže. Uvidíš, že spolu to zvládneme :)

S láskou Elena ♥