Jak jsem si vyčerpala/přečerpala svůj denní limit štěstí

Měli byste vědět, že ten den, kdy mi přišla poprvé knížka domů a já byla happy jak dva grepy, tak ani ne za hodinu přišla ještě jedna zpráva… Zpráva, která jsem nečekala, překopala všechny plány a já, řekněte v téhle metafoře, jsem najednou byla kyselá jak dva citróny. Jenže možná ani lepší načasování přijít nemohlo.

Když jsem psala knížku Co mě naučil Mňaukísek, chtěla jsem jediné… Chtěla jsem, aby vám v životě přišla v ten správný čas… Aby vás zahřála u srdce, dala odpovědi na otázky, které zrovna v sobě hledáte, a především vám dala naději a sílu jít za svými sny a nečekat na zítra. S touhle vizí jsem ji pak přepisovala z papíru do tabletu. A přesně s touhle vizí pak několikrát opravovala každou jednu stránku. A tohle byl vlastně hlavní důvod, proč jsem se ji rozhodla vydat do světa. K vám do rukou.

Ale teď mi bylo zvláště. Pamatuju si, jak jsem po tý zprávě nechala ležet knížku na stole, stejně tak se svými pozitivními pocity a sedla si do houpacího křesla… Jakoby to všechno nadšení ze mě rázem vyprchalo. Najednou nešlo být šťastný… Hlavu jsem si opřela do dlaní a zamumlala tak nějak do vzduchu: „Copak jsou v životě nějaký denní limity štěstí a já jsem si je tou knížkou vybrala na týden dopředu? To není snad ani možný…“

A tak jsem tak seděla v tom křesle a vůbec mi nebylo do smíchu. Hlavou mi lítali všemožné myšlenky… Asi po chvíli jsem si řekla, že si přece nenechám kazit den… Zvlášť takový den. Den, kdy je přece na světě poprvé moje knížka! To si ho chci takhle pamatovat? A tak jsem sebrala poslední zbytky energie (zvláštní, jak když přijde špatná zpráva, energie, jako by se z nás vypařila) a si sedla ke knížce, co ležela na stole a začala jsem si v ní listovat.

Už to nebyly takové ty euforické pocity jako před hodinou, ale…co se dalo dělat. Listovala jsem v ní a moji pozornost upoutala sedmá kapitola a já se dala do čtení. Kapitola o tom, že když všechno kolem nás vidíme černě, to nejdůležitější, co bychom měli udělat je ne se tomu poddat, ale naopak zavřít oči a zase s ním, že jedině tak, k sobě dokážeme zase přitáhnout ty skvělé věci, které život nabízí… Bylo zvláštní, že jsem si otevřela knížku zrovna na týhle stránce, no ne? Jako by mi dávala odpověď na pocity, které jsem zrovna cítila…

Jak jsem to tak pročítala začala jsem se cítit líp…mnohem líp… A při čtení těch slov mi něco došlo… Vždyť já jsem vlastně první oficiální čtenář mojí knížky?! A shodou okolností, jsem zrovna já ten, kdo potřeboval dodat zase trochu naděje a uvěřit, že všechno bude zase dobré, jen když tomu nepřestaneme věřit.

Když jsem psala knížku, představovala jsem si všechny ty čtenáře, kterým přijde ve správný čas, pomůže jim, dodá naději. Nikdy by mě ale nenapadlo, že první, kdo pocítí její sílu na vlastní kůži budu já sama.

A tak jsem udělala následující věc – otevřela jsem tu konzervu. Ráno jsem se odbila jen rychlou sprchou, a tak jsem šla do koupelny, zapálila svíčky a napustila vanu s kupou pěny. Miluju hooodně pěny. Jen tak, pro sebe. Užívala jsem si tu plnou vanu s pocitem, že ta zpráva přišla asi proto, že na mě čeká něco lepšího… No nebude to skvělý? A v hlavě si začala malovat, co jiného/lepšího, by to mohlo být.

A víte co, hned mi bylo ještě mnohem líp. Ne vlastně mi bylo úplně skvěle. A pak opravdu přišla jiná, lepší zpráva, s kterou to všechno dávalo smysl. To, že občas přijde zpráva, s kterou jsme nepočítali, která bolí a která nám zkazí naše plány, teda, aspoň se nám to tak zdá… tak to přece taky může znamenat, že je pro nás připraveno něco mnohem, mnohem lepšího.

Ale to zjistíme jen tak, že týhle možnosti budeme věřit. Ono totiž opravdu, když kolem nás všechno vidíme jen černě, to hlavní, co bychom měli udělat je zavřít oči a začít zase snít, tak jak se píše v sedmé kapitole.

Možná je v životě skutečně všechno přesně a dobře naplánované. Možná nejsou žádné denní limity pro štěstí. Možná si ho můžeme vzít kolik chceme, když (u)věříme, že můžeme. Protože ono tam na nás určitě čeká.

S láskou Elena ♥