Jedna zatoulaná padesátikoruna na poště

Dneska se mi stala tak krááásnááá věc :) Někdy mám vážně pocit, že žiju v tak trochu „jiným/krásnějším“ světě, než mi ostatní povídají, že je… Ve světě, kde jsou na sebe všichni nějak víc milí, usměvavý a laskavější ♥

Když jsem šla s balíčky na poštu, většinou to všechno beru kartou, ale že jsem měla nějak nastrádáno víc drobných, řekla jsem, že se jim to bude hodit víc než mě. Doma jsem si spočítala, kolik by to přesně mělo stát a přesně tu částku jsem si dala do „cestovní“ peněženky (nebo nevím, jak tomu mám říkat, prostě mám dvě, když se mi nechtějí tahat všechny karty a doklady, máte to taky tak?:) ) Kartu jsem pro tentokrát nechala doma. Však jsem to měla přesně spočítané, tak proč ji brát s sebou, říkala jsem si.

Na poště skoro nikdo, a tak jsem hned na řadu, jenže ve chvíli, kdy jsem vytahovala balíčky pro vás, jsem to vzala i peněženkou, kterou jsem si zapomněla zavřít a peníze se mi rázem rozkutálely do všech stran.

Takže jsem začala hledat a po zemi se pídit, a měla jsem pocit, že jsem snad všechno našla. No, nenašla… Při placení mi došlo, že jedna padesátikoruna vzala asi do zaječích… A mně to bylo hrozně líto. Ani ne tý padesátikoruny, protože peníze byly, jsou a budou a za ty roky jsem přišla o víc, než jen o jednu „kovovku“. Ale bylo mi líto, že jeden balíček budu muset vybrat a nebudu ho moct poslat, protože pošta už za chvíli zavírala a já bych se nestihla otočit. A já vždycky chci, aby u vás balíčky s knížkou nebo plecháčkem byly, co nejdříve ♥

Za přepážkou byla dneska jiná paní než obvykle, a tak se mi nechtělo ji přemlouvat, že tam vážně chodím skoro denně, a tak jestli by mi s tou padesátkou nepočkala do zítra…

Zkusila jsem se tedy ještě jednou sehnout k zemi a hledat toho “uličníka”. Když v tom na poštu přišel pán a po chvíli přišel za mnou, co jsem ztratila a jestli mi nemůže nějak pomoct. No tak mu to říkám, i ten důvod, proč mě to mrzí, že ji nemůžu najít… A on najednou vytáhne z kapsy peněženku, otevře ji a říká: „Padesátka vám chybí?“ Přikývku a on najednou dodá: „Tak tady ji máte.“

Já vůbec nevěděla, co na to říct, celá jsem se rozzářila, a pak ze mě jen vypadlo: „To jako vážně? :)“ Nebo tak něco a on se začal taky usmívat a dodal, že lidi by si přeci měli pomáhat, a že padesátka moc není, za tak hezký dobrý skutek.

Naprosto mě tím dostal. Děkuju mi přišlo jako málo, tak jsem přidala, jak je skvělý, úžasný, boží, přičemž se začal smát, že tolik komplimentů je snad za stovku :D

Takže balíčky všechny poslány a jeden opatřen obrovsky dobrým skutkem od jednoho neznámého pána :)

Uběhlo už několik hodin, ale jak to tady teď píšu, pořád se musím usmívat nad touhle krásnou příhodou ♥ Protože z toho nemůžu… Vždyť mě neznal, vždyť mu to mohlo být jedno, vždyť si za tu padesátku mohl koupit cokoli jiného… A on mi pomohl… Jen tak ♥

Tak se mi pak nemůžete divit, že vám pořád píšu, že život je to nejkrásnější, co nás v životě potkalo, protože tak to zkrátka je… aspoň pro mě. A možná to může být u všech stejné, protože jsme třeba my samy tím zrcadlem, které pak od života dostáváme. Dej a bude Ti dáno ♥

A i když tam jsou chvíle, co nejsou zrovna nejpříjemnější, a že jich je, pořád se na vše dá podívat z jiného úhlu, a pak… tak krásná věc jako dneska to naprosto vyváží, možná dá plusové body do zásoby :) A to je prostě nádherný!

S láskou Elen ♥